Návrat rovnováhy

31.07.2022 18:10

Horké dny, které jsme v červnu a v červenci zažívali, jen potvrzují, že se počasí změnilo. Ještě před 100 lety byly „horké vlny“ u nás jen občas, trvaly pár dní a maximální teplota v jednotlivých dnech bývala jen mírně nad 30 °C. Na konci 19. století byly letní teploty nad 20 °C již považovány za „velké horko“ (viz citace z dobových novin). Dnes bychom léto bez horkých dní (maximální denní teplota 30 °C a více) považovali za nevydařené, protože se naše vnímání normálnosti počasí posunulo. Zároveň bychom neměli zapomínat na souvislosti. Není pravdou, že každý další rok jsou extrémy horší a horší, ale jejich dopady jsou komplikovanější a složitější. Klimatický systém má velkou setrvačnost, jednotlivé změny jsou postupné, pomalé a ve výsledku o to překvapující. Že pomalu rostoucí teplota bude znamenat častější výskyt horkých vln, víme už celá desetiletí. Přesto nás překvapily horké dny v srpnu 2015, kdy teplota deset dní neklesala pod 37 °C. Upozorňovali jsme, že je to jen ochutnávka možných problémů v dalším období. Takto výrazná horká vlna se zatím neopakovala, ale problémy spojené s horkem řešíme každoročně. Bývá zvýšené nebezpečí vzniku požárů v přírodě, starší a nemocní lidé musí být v horkých dnech opatrnější, v průmyslu chybí chladící voda, betonové dálnice praskají, koleje se ohýbají. Málo si uvědomujeme, že vyšší průměrná teplota znamená vyšší výpar z krajiny. Ne dnes nebo včera, ale dlouhodobě, již celé roky. Vysušená krajina, která je navíc částečně zničená našim hospodařením (na polích, v lesích, ve městech), neumí se srážkovou vodou zacházet tak, jako tomu bylo před lety a voda z krajiny rychle mizí. Suchá období se tedy prodlužují a krajina trpí. V lesích se lépe daří kůrovci, na polích větrné erozi a ve městech jsou horké dny k nevydržení, protože máme místo stromů parkoviště. A zapomínáme, že se nemění jen teplota a srážky, ale i proudění vzduchu na celé planetě, nejvýrazněji na severní polokouli. Proč? Například můžeme vidět, že odtávající mořský led v Arktidě mezi severním polárním kruhem a pólem mění radiační bilanci, snižuje se rozdíl mezi teplotou ve středních šířkách s mírným klimatem a polárními oblastmi a narušuje se tak tryskové proudění (tzv. jet stream). Teplejší vzduch z jihu putuje více na sever a chladnější ze severu více na jih a tyto vzduchové hmoty zůstávají v nových oblastech delší dobu.

Mediálně sledujeme hlavně rekordy a super-tropické teploty, radujeme se z vydařeného léta, ale už se nezamýšlíme nad tím, že umíme dnes řešit příčiny těchto změn. Celá desetiletí zpochybňujeme příčiny změny klimatu, kterou lidstvo zažívá v přímém přenosu, protože je to pohodlnější. Odvoláváme se na milióny let trvající změny slunečního záření, statisíce let trvající pohyby zemské osy nebo na nesmyslné představy o zeleném Grónsku za dob Vikingů. Opravdu nechceme vidět, že jsme zvýšili koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře za 200 let o neuvěřitelných 50 % a metanu na trojnásobek? Opravdu nevěříme fyzice, že tyto vyšší koncentrace skleníkových plynů jsou spoluzodpovědné za vyšší teplotu? Globálně se každý rok sníží plocha lesů o 50 tisíc km² (2/3 rozlohy Česka) a 20 % populace (1,5 miliardy lidí) žije ve velkých městech. Podobných statistik, za kterými můžeme vidět velké problémy pro životní prostředí a tedy i pro klimatický systém, můžeme dnes najít desítky. Změna klimatu jistě není způsobena „jen“ oxidem uhličitým, výrobou, dopravou nebo spotřebou. Nelze zapomínat na přirozený uhlíkový cyklus, který ukládá oxid uhličitý do lesů nebo do oceánu. Dnes však víme, že les v některých oblastech přestává fungovat jako úložiště uhlíku (například v Česku nebo v Amazonii), že teplejší oceán pohlcuje méně oxidu uhličitého a že více vodní páry v teplejší atmosféře znamená dodatečný (řeklo by se, že zcela přirozený) tlak na další oteplování atmosféry. Roztáčíme spirálu, kdy dojde na slova skeptiků, kteří říkají, že v historii planety se vždy nejprve zvýšila teplota a poté koncentrace oxidu uhličitého. Podle izotopových analýz uhlíku v atmosféře dnes jednoznačně víme, že si uhlíkový cyklus v atmosféře poradí s téměř 60 % antropogenních emisí oxidu uhličitého, přičemž se tento podíl bude s rostoucí teplotou snižovat. Globálně by tedy stačilo, kdybychom naše tempo vypouštění skleníkových plynů snížili o 40–50 % a klimatický systém se začne vzpamatovávat. Pokud k tomu zlepšíme stav lesů a čistotu oceánů, bude to trvat desítky let, ale je to jediná cesta k chodu počasí, který opět začneme považovat za přirozený.

Psáno pro LN (https://www.lidovky.cz/domov/klimatolog-tolasz-oteplovani-klima-zmeny-navrat-rovnovaha.A220729_214608_ln_domov_lros/)