Klimatologie v dalších desetiletích

27.08.2019 16:19

Začalo jaro, v kalendáři je 19. březen 2050. Přes den dosahuje v Česku teplota obvyklých 20 °C, na horách se drží kolem 10 °C. Noční minima klesají jen v tzv. mrazových kotlinách pod 5 °C, poslední mráz byl v polovině února. V dalších týdnech očekáváme rychlý vzestup denních teplot a srážkově podnormální období. Naštěstí už mají všechny zemědělsky využívané pozemky podpovrchové zavlažování a dodávky odsolené mořské vody jsou dostatečně vydatné. Po šesti extrémně horkých létech (maxima až 47 °C) aktuální střednědobé výhledy ukazují, že se letošní letní teploty udrží pod 45 °C a ne všechny letní dny budou tropické.

Takto by mohlo už za pár let vypadat jarní zamyšlení meteorologa. Člověk si ještě pořád myslí, že je na planetě pánem, že si umí s počasím i podnebím poradit. Je to zvláštní, protože časté extrémní situace z posledních 20 let i nám ve střední Evropě ukázaly, že jsme na počasí stále hodně závislí.  My, co jsme navštěvovali základní školu v 70. letech minulého století, si pamatujeme, že extrémní počasí bývalo jen v Bangladéši, v Africe nebo v Karibiku. Jistě, byla mediálně jiná doba a spousta informací se k nám nedostala. Při pohledu do klimatologické databáze však mohu potvrdit, že 20. století bylo meteorologicky a klimatologicky stoletím klidným. Samozřejmě, že najdeme extrémní i nebezpečné situace – sněhový příval na Valašsku v březnu 1958, sucho na konci 40. let, vícedenní extrémní srážky v červenci 1903 nebo v srpnu 1972, skoro horká vlna v červenci 1957, vichřice v říjnu 1974 nebo v lednu 1967 a mnoho dalších. Ale jednotlivé situace se vyskytovaly izolovaně, zpravidla na malém území a po delší časové přestávce. Dnes je situace odlišná. Zhruba od roku 1997 najdeme každoročně na území Česka nějakou nebezpečnou situaci spojenou s počasím a jistě si všichni pamatujeme neuvěřitelný rok 2013, kdy jsme zaznamenali sněhový příval v březnu, povodně v květnu, horkou vlnu v srpnu a vichřici v prosinci. Vzpomínáte na červenec 1997, když jsme byli všichni překvapeni rozsahem „moravských“ povodní? Dnes už považujeme extrémy za normální.

Člověk je a jistě i v budoucnu bude na podnebí životně závislý. Můžeme se utěšovat, že technologický pokrok nám umožní produkci potravin nezávisle na kvalitní půdě a dostatku půdní vláhy. Můžeme se utěšovat, že budeme celý den uzavřeni v budovách a přesunovat se z místa na místo „potrubní poštou“ (tzv. hyperloop). Můžeme se utěšovat, že extrémy počasí budou pro nás „tam někde venku daleko“, jako dříve byly v Bangladéši. Ale opravdu to chceme a bude nám to stačit?

Klimatologové se už desítky let snaží přesvědčit veřejnost, že klima je a bude problém. Problém, který jsme si způsobili sami hlavně tím, že vypouštíme do atmosféry tzv. skleníkové plyny a posilujeme tak, pro zemskou atmosféru zcela přirozený, skleníkový efekt. Více skleníkových plynů logicky znamená vyšší teplotu atmosféry. Pokud voláme po snižování emisí skleníkových plynů, po vývoji a používání bezemisních technologií, po úsporách spotřebované energie, jsme napadáni, že chceme „poroučet větru dešti“. Naopak, lidstvo „poroučí větru dešti“ tím, že za 200 let zvýšilo koncentraci například jen CO₂ o 50 % nebo CH₄ o 200 % a ročně přidává do atmosféry neuvěřitelných 50 Gt CO_2eqv.  Svět dnes diskutuje o tom, jak snížit emise, abychom pomohli klimatu. V Česku diskutujeme, jestli vůbec se otepluje a pokud ano, jestli je možné z toho vinit člověka a pokud ano, tak jestli je člověk zodpovědný za 30, 50, nebo 90 %. Svět dnes spojuje spalování fosilních paliv nejen s produkcí skleníkových plynů, ale i s bezprostředními dopady na zdraví obyvatelstva. U nás se divíme, že máme v době špatných rozptylových podmínek smogové situace a bráníme se aktivnímu snižování emisí, ke kterému jsme se zavázali v Pařížské dohodě. Poslanci se při ratifikaci této dohody ptali, jestli to je nutné a jestli to nebude ekonomicky nevýhodné. Jako klimatolog s geografickým vzděláním musím jednoznačně sdělit, že to nutné je. A zcela nepěkně doplňuji, že člověk musí minimalizovat svůj negativní vliv na přírodní prostředí. Pokud jde o ekonomiku, tak tam nejsem expert a způsob, jak naši představitelé před časem vyřešili podporu obnovitelných zdrojů energie, považuji za odstrašující. Investice do technologií, vědy a výzkumu, vzdělávání a zdraví obyvatelstva se přece musí v dlouhodobém horizontu vyplatit i ekonomicky. A je věcí ekonomů, aby k tomu směřovali a politiky o tom přesvědčili.

Jak bychom tedy měli postupovat v následujících letech a desetiletích? Je potřebné upřesňovat výstupy klimatologů? Pokud si vedle sebe položíme všechny hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) od FAR z roku 1990 po AR5 z roku 2014, tak můžeme konstatovat, že hovoří pořád stejným jazykem a „pouze“ zpřesňují své výstupy. Dalším zpřesněním bude AR6 v roce 2021. Je velkou otázkou, jestli si v této zprávě všichni pochybovači prohlédnou alespoň obrázky dříve, než ji začnou odsuzovat. Osobně o tom pochybuji, přesto si myslím, že je povinností klimatologů informovat veřejnost o problémech.  Úkolem pro nás všechny však je změna způsobu, jakým o těchto problémech veřejnost informujeme. Obávám se, že „desetiletí strašení“ musí skončit. Mediální výstupy typu „klimatický systém se rozpadá“, „máme posledních 5 let se změnou klimatu něco udělat“ nebo „za čtyři roky bude Arktida bez ledu“ veřejnost ani politiky o ničem nepřesvědčí.  Je třeba přinášet na veřejnost realistické a nikoliv zkratkovité výstupy a nezamlčovat nejistoty, které jsou s klimatickým modelováním spojeny. Dobrým příkladem může být „ozónová díra“. Expertům se podařilo přesvědčit veřejnost i politiky o nutnosti řešit tento problém. Problematika změny klimatu je složitější, ale je možné najít výhody bezemisní ekonomiky v úsporách energie (pokud nebude nižší spotřeba dražší tak, jako je tomu u dodávek vody), v menším zatížení životního prostředí a hlavně si uvědomit, že jde o zdraví nás všech. Nebo si opravdu někdo myslí, že se dají od sebe oddělit smogové situace v Praze nebo na Ostravsku a emise ze spalování fosilních paliv?

Budoucnost klimatologie a klimatologů vidím ve dvou oblastech. Zaprvé je nutno udržovat a rozvíjet měření základních klimatologických prvků a vylepšovat jejich zpracování, dostupnost a archivaci. Je téměř jisté, že bude stoupat důležitost projekcí klimatu a tlak na jejich vyšší přesnost. To nelze zajistit bez kvalitních a dostupných dat. A za druhé musíme zlepšit prezentaci výsledků tak, aby byly věcně správné a pochopitelné. Část výsledků přebírají experti z jiných oborů, kteří mají vysoké nároky na jejich odbornost, veřejnost a politici však potřebují hlavně srozumitelnost.

 

Toto zamyšlení bylo v roce 2017 součástí Ankety v Meteorologických zprávách. Vzpomněl jsem si na tento text při čtení „předpovědí počasí pro rok 2050“, které byly nedávno medializovány např. na Ekolistu. Jen mírně jsem ho aktualizoval v části o Pařížské dohodě, ale platnost má dodnes.